V právní teorii i praxi není veden spor o tom, že místní poplatky, resp. jejich zavedení spadá do oblasti samostatné působnosti obce. Oblast místních poplatků byla za samostatnou působnost obce výslovně považována v § 14 odst. 1 písm. h) zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) a i dnes je zjevné, že zavedení místních poplatků je stále samostatnou působností obce (byť to není explicitně uvedeno v novém zákoně o obcích ), a to na základě § 35 odst. 2 a § 84 odst. 2 písm. i) nového zákona o obcích ve spojení s § 15 zákona o místních poplatcích.

Dosud spornou záležitostí v problematice místních poplatků je stanovení, zda i samotná správa místních poplatků je věcí spadající do samostatné nebo naopak přenesené působnosti obce. Některé obce při vydávání obecně závazných vyhlášek o místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů zapracovávaly do svých obecně závazných vyhlášek i formulace typu: "O snížení nebo prominutí poplatku nad 20 000 Kč rozhoduje na návrh správce daně zastupitelstvo obce, do 20 000 Kč rada obce." Obce tím tak daly svým zastupitelstvům a radám velmi mocný nástroj k veřejnému rozhodování o majetkových (a tedy velmi citlivých) poměrech poplatníků předmětných místních poplatků. Domnívám se, že tento stav je v rozporu s platným právním řádem České republiky, a to konkrétně s ustanovením § 2 odst. 4 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), které stanovuje jednu ze zákonných zásad daňového, resp. i poplatkového řízení , a to zásadu neveřejnosti. Zásada neveřejnosti znamená, že daňové řízení je vždy neveřejné. Řízení se tedy mohou účastnit jen ty osoby, o kterých tak stanoví zákon.

Jsem přesvědčen o tom, že na správu místních poplatků je nutné přiměřeně aplikovat zákon o správě daní a poplatků (tedy včetně i tzv. základních zásad daňového řízení) a to s ohledem na § 13 zákona o místních poplatcích, který stanoví, že "o řízení ve věcech poplatků platí zvláštní předpisy, pokud tento zákon nestanoví jinak". A oním zvláštním předpisem je právě zákon o správě daní a poplatků. Tento zákon je sice uveden pouze v poznámce pod čarou, která samozřejmě není součástí právního předpisu (a tedy nevyvolává žádné právní účinky) , nicméně s ohledem na § 1 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků postupují podle tohoto zákona mj. i orgány obcí v České republice věcně příslušné podle zvláštních zákonů ke správě daní (poplatků). A oním orgánem obce je podle mého soudu pouze obecní úřad , nikoliv zastupitelstvo obce či rada obce. Jen obecní úřad ze své podstaty může reálně naplnit onu zásadu neveřejnosti poplatkového řízení , se kterou úzce souvisí další zákonná zásada mlčenlivosti, která stanoví, že jakékoliv osoby, s výjimkou daňových subjektů v daňovém řízení o jejich vlastní daňové povinnosti, které byly jakkoliv zúčastněny na daňovém řízení, jsou povinny zachovávat mlčenlivost o všem, co se v řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděly. Zákon o správě daní a poplatků též pamatuje na sankce, které mohou být uloženy za porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost. K názoru o přenesené působnosti obce při správě místních poplatků se přiklonil svým usnesením i Krajský soud v Hradci Králové.

V úvodu zmiňovaný zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, ve své části páté vnáší do správy místních poplatků jednoznačné řešení - od 1. ledna 2003 nebude sporu, že řízení o poplatcích (tedy správu místních poplatků) vykonává pouze obecní úřad, jak vyplývá z novelizovaného znění § 14 odst. 3 zákona o místních poplatcích, přičemž působnost stanovená obecnímu úřadu podle tohoto zákona je podle nového znění § 15 zákona o místních poplatcích výkonem přenesené působnosti.

Problematickou záležitostí však i nadále zůstává ustanovení § 16 zákona o místních poplatcích, které nebylo výše zmiňovanou novelou nijak dotčeno ("Obec, která poplatky spravuje, může ke zmírnění nebo odstranění tvrdosti v jednotlivých případech poplatky snížit nebo prominout."). Zde je problematické zachování onoho slova "obec", přičemž se domnívám, že správně by v předmětném ustanovení měl být použit termín "obecní úřad". Institut prominutí nebo snížení poplatku je v poplatkovém řízení jedním z mimořádných opravných prostředků, tzn. jednou z možných etap poplatkového řízení. I na tuto fakultativní etapu poplatkového řízení se též musí aplikovat základní zásady poplatkového řízení včetně zásady mlčenlivosti a neveřejnosti. Ustanovení § 16 zákona o místních poplatcích je zvláštní úpravou institutu prominutí daně, která má přednost před aplikací ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků. Úprava předmětného institutu ovšem není v zákoně o místních poplatcích komplexní, neboť zde není upravena možnost prominout příslušenství poplatku. K částečnému nebo úplnému prominutí příslušenství poplatku je podle ustanovení § 55a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků oprávněno toliko Ministerstvo financí. Podání žádosti o prominutí poplatku nebo příslušenství poplatku podléhá správnímu poplatku. I tyto skutečnosti tedy poukazují na přenesenou působnost obce při správě místních poplatků již podle současných platných a účinných právních předpisů.

S ohledem na výše uvedené lze jen doporučit, aby správu místních poplatků vykonával pouze obecní úřad bez jakékoliv, byť i nepřímé, ingerence zastupitelstva obce či rady obce. Zastupitelstvu a radě obce mohou být poskytovány pouze některé zobecněné informace týkající se správy místních poplatků (např. plnění příjmové stránky obecního rozpočtu v této oblasti, atd.), aniž by však byly uváděny konkrétní daňové subjekty.