Slovinsko (Slovenija), oficiálně Republika Slovinsko (Republika Slovenija) je středomořský stát v jižní Evropě. Samostatné Slovinsko vzniklo roku 1991 jako nástupnický stát bývalé Jugoslávie. Slovinsko1 ihned po osamostatnění nastolilo cestu moderního ekonomického státu po vzoru států západní Evropy s cílem začlenit se co nejdříve do struktur Evropských společenství.

Úvod:

To se podařilo současně s dalšími státy včetně České Republiky v roce 2004. Ještě před začleněním se do EU začalo slovinské hospodářství zejména díky průmyslu a cestovnímu ruchu - ale také díky příznivé poloze – strmě stoupat a nástupnické státy z bývalé Jugoslávie jej dodnes co se týče ekonomiky nedostihly. Na druhé straně i přes vysoký hospodářský růst si Slovinci dokázali udržet na velmi vysoké úrovni zdravé životní prostředí.

Tento článek na téma Srovnání právní úpravy práva životního prostředí ve Slovinsku a České republice si klade pouze jediný cíl. Tímto cílem je snaha poukázat na základní instituty právní úpravy práva životního prostředí ve Slovinsku a jejich porovnání s právní úpravou v České Republice tam, kde si regulace výrazněji liší. Není možné se v omezeném rozsahu dopodrobna zabývat každou ze speciálních oblastí práva životního prostředí, proto bude proveden jen příkladný výčet právní regulace.

Prameny právní úpravy:

Hned na úvod by bylo dobré poznamenat, že ochrana životního prostředí ve Slovinsku je světově vyhlášená a drtivá většina právních norem je subjekty práva skutečně dodržována. Tomu také odpovídá čistota vody, vzduchu a půdy po celém území Slovinska, včetně hlavního města Ljubljaně. Slovinští občané jsou na své životní prostředí náležitě hrdí a dělají maximum proto, aby bylo udrženo minimálně ve stávajícím stavu, což je vidět na každém kroku. Důvody mohou být jednak čistě praktické (ochrana životního prostředí kvůli cestovnímu ruchu, který je výraznou součástí příjmů Slovinska) nebo idealistické (tradiční kladný vztah Slovinců k čistotě životního prostředí). Tak jak tak je zřetelné, že Slovinsko jako země se řadí k jedněm z nejčistších na světě. Nejde ani tak o právní úpravu, která je v mnohém obdobná té české, ale o skutečné dodržování práva při jeho realizaci, jeho kontrolu státními orgány a právní povědomí občanů a právu životního prostředí. Základy právní úpravy práva životního prostředí ve Slovinsku vycházejí ze širšího rámce slovinské státní politiky práva životního prostředí, která je v dnešní době velmi silně- podobně jako česká úprava - ovlivněna směrnicemi a nařízeními Evropských společenství. Původcem pramenů, ve kterých jsou obsaženy normy práva životního prostředí, jsou ve Slovinsku Národní Parlament, slovinská vláda a Ministerstvo životního prostředí Slovinska. Na rozdíl od české právní úpravy je ve Slovinsku zvykem zpracovávat mnohem více obecných programových dokumentů na úrovni vlády a ji podřízených organizací zabývající se problematikou životního prostředí.

Národní politika ochrany životního prostředí je tak zachycena zejména v těchto obecných dokumentech:

• obecné základní dokumenty – Slovinská strategie vývoje životního prostředí, Národní program ochrany životního prostředí aj.

• konkrétních dokumentech – zákon o ochraně životního prostředí, RS, No 41/2004 (dále jen EPA)

• operativních programech – programy Ministerstva ŽP a na základě čl. 39 tzv. guidy vlády

• lokální operativní programy – na základě článků 35 an. EPA mají místní (městské, obecní) orgány právo přijímat zvláštní programy ochrany a rozvoje životního prostředí, které samozřejmě musí být v souladu s úpravou vyšší právní síly.

Z dalších státní či polostátních organizací zabývajících se ochranou ŽP ve Slovinsku a které více či méně podléhají pravomoci ministerstva je možno demonstrativně uvést:

• Agenturu životního prostředí – složená z odborníků na životní prostředí z různých oblastí (nejen právníci, ale i ekologové, průmyslníci, ochránci přírody etc.)

• Slovinský úřad nukleární bezpečnosti – má za  úkol kontrolovat a mírnit nepříznivé následky ionizujícího záření a  jaderné energie

• Inspektorát pro plánování životního prostředí a územní plánování

Jak už bylo výše naznačeno slovinská právní úprava se vyznačuje mnohem větší decentralizací a dekoncentrací veřejné moci v právu životního prostředí. Na základě článku 21 tzv. Local Self-Government Act – mají místní úřady významné právotvorné pravomoci zejména v oblastech nakládání s odpady, ochranou vody, ochranou proti hluku aj.

K základním legislativním aktům Národního Parlamentu Slovinska, které se týkají ochrany životního prostředí se řadí zejména tyto2:

Zakon o varstvu okolja

Zakon o vodah

Zakon o razglasitvi zaščitne ekološke cone in epikontinentalnem pasu Republike Slovenije

Zakon o ohranjanju narave

Zakon o varstvu podzemnih jam

Zakon o regijskem parku Škocjanske jame

Zakon o naravnem rezervatu Škocjanski zatok

Zakon o Triglavskem narodnem parku

Zakon o ravnanju z gensko spremenjenimi organizmi

Zakon o varstvu pred ionizirajočimi sevanji in jedrski varnosti

Zakon o porabi sredstev dolgoročnih rezervacij za ekološko sanacijo

Zakon o odpravi posledic naravnih nesreč

Zakon o popotresni obnovi in spodbujanju razvoja v Posočju

Zakon o ukrepih za odpravo posledic, preprečitev širjenja in ustalitev zemeljskih plazov večjega obsega

Zakon o meteorološki dejavnosti

 

Kromě výše uvedených pramenů právní úpravy práva životního prostředí je ještě dobré zmínit obecný zákon o přístupu veřejnosti k informacím (RS, No. 96/2005). Na rozdíl od české právní úpravy nemá slovinské právo speciální zákon na přístup k některým informacím týkajícím se ochrany životního prostředí a vše se odehrává v rámci obecného zákona, jímž je zajištěn přístup veřejnosti k informacím ve veřejné správě obecně. V české úpravě je obecným předpisem zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím a speciální úprava pro oblast práva životního prostředí je provedena v ČR zákonem č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí.

Zákon o ochraně životního prostředí jako obecný právní předpis:

Nejdůležitějším pramenem právní úpravy práva životního prostředí ve Slovinsku je zákon o ochraně životního prostředí (zakon o varstvu okolja, Uradni list RS, 39/06 – dále jen EPA3), který je v postavení lex generalis ke speciálním zákonům v oblasti ochrany životního prostředí (např. k zákonu o vodách).

Zákon o ochraně životního prostředí (EPA) má 199 článků (původní zákona měl článku 113) je rozčleněn na 13 částí. K zákonu je přijata celá řada prováděcích právních předpisů jednak vládních ale také ministerských. Jednotlivé části nesou tyto názvy:

• Část I - základní ustanovení

• Část II – ochrana veřejného zdraví

• Část III – veřejné služby v rámci životního prostředí

• Část IV – speciální opatření na ochranu životního prostředí

• Část V – výzkum, programy a plánování ochrany ŽP

• Část VI – intervence do ŽP

• Část VII – monitorování ŽP a informační systém

• Část VIII – financování

• Část IX – Komise ochrany ŽP

• Část X - veřejné úřední povinnosti

• Část XI – Komise vykonavatelů

• Část XII – Trestné činy

• Část XIII – přechodná a závěrečná ustanovení.

Jak je z výše uvedeného výčtu patrné, zákon je skutečně jakýmsi obecným základem ochrany životního prostředí a speciální úprava (např. ochrana vody, půdy, krajiny, národních parků aj.) je provedena ve speciálních předpisech, které na něj navazují. V obecných ustanoveních zákona, konkrétně v článku 1 EPA, se uvádí, že ochrana lidské existence je nerozlučně spjata s ochranou životního prostředí a že ochrana životního prostředí je stálou součástí rozvoje ve Slovinsku.

V článku 1 odstavci 2 EPA je uveden účel ochrany životního prostředí, kterým podle tohoto zákona rozumí předcházení, zlepšování a rozvoj integrity, rozdílnosti a kvality přírodních prvků, přírodního ekosystému, přírodních zdrojů a přírodního bohatství. Podle odstavce třetího téhož ustanovení musí existovat přiměřená rovnováha mezi ochranou životního prostředí a dalším rozvojem (zde myšleno patrně průmyslovým).

V článku 3 EPA je stanoveno, že mezi základní povinnosti Republiky Slovinska patří odpovědnost za ochranu životního prostředí vyjma oblastí, které jsou svěřeny místním orgánům (delegací zákonodárným orgánem). V článku 4 EPA je toto ustanovení dále rozvedeno a je stanoveno, že garantem ochrany životního prostředí je nejen stát, ale i místní orgány, úřady veřejného sektoru, ale také soukromé fyzické osoby a právnické společnosti. Toto ustanovení má povahu proklamativního ustanovení a jeho účelem je nabádat veškeré obyvatelstvo k ochraně životního prostředí a k ochraně všech jeho složek.

V článku 5 jsou legislativně definovány některé pojmy. V článku 6 až 15 jsou stanoveny základní principy ochrany, které mají být sledovány při ochraně životního prostředí. Mezi ně zákon řadí např.:

• Princip jednoty systému ochrany ŽP

• Princip kooperace

• Princip prevence

• Princip odpovědnosti a částečné odpovědnosti

• Princip náhrady škod

• Princip povinného pojištění

• Princip motivace

• Princip svobodného přístupu k informacím

• Princip ochrany práv.

Dalšími částmi zákona se nemá smysl dopodrobna zabývat, jelikož to není s ohledem na délku práce, která má mít povahu úvodu, vhodné. Zájemce odkazuji na zákonnou úpravu v zákoně o ochraně životního prostředí identifikovaného výše a dostupného z webové adresy citované v poznámce pod čarou č. 4.

Slovinsko je samozřejmě členem celé řady mezinárodních organizací a z toho vyplývá jeho povinnost respektovat některé mezinárodní smlouvy, kterými je Slovinsko vázáno4. Dále je potřeba vyzvednout členství Slovinska v Evropských společenstvích a z toho vyplývající povinnost transformace směrnic (nejen těch týkajících se životního prostředí) do národního právního řádu a přímou aplikovatelnost a aplikační přednost evropských nařízeních.

Závěr

V porovnání s českou právní úpravou není slovinské zákonodárství tak objemné jako to české a vystačí si s menším počtem právních předpisů, zejména těch podzákonných. V některých případech je na úrovni zákona řešena problematika, která by v české právní úpravě byla patrně řešena formou podzákonného právního předpisu5.

Na druhé straně je potřeba vyzdvihnout mnohem větší efektivitu při ochraně životního prostředí a také mnohem větší efektivitu při čerpání zdrojů z životního prostředí. V tomto ohledu je Česká republika oproti Slovinsku dovolím si tvrdit ještě dost pozadu.

Základním nástrojem ochrany je samozřejmě jako v české úpravě zákon. Slovinsko má jeden obecný předpis a na to navazující speciální předpisy týkající se složkových oblastí práva životního prostředí.

Na rozdíl od České republiky existuje ve Slovinsku mnohem větší povědomí o ochraně životního prostředí. Slovinci řadí ochranu životního prostředí k jedněm z priorit a považují ji za jednu ze základních povinností státu. Při předvolebních kampaních hraje oblast životního prostředí mnohem větší roli než u nás. Ve Slovinsku v přepočtu na obyvatele existuje mnohem více dobrovolnických sdružení a společenstev zabývajících se ochranou životního prostředí než v České republice.

I když by se z výše uvedeného mohlo zdát, že je úprava a praxe v oblasti životního prostředí ve Slovinsku a u nás odlišná, jednotícím prvkem je v poslední době samozřejmě Evropská unie, která formou směrnic právní úpravu obou státu harmonizuje a pomocí evropských nařízení dále unifikuje.

Na závěr nezbývá než vyslovit přání, aby faktická ochrana (nejen ta, která je uvedena normativně v právních předpisech) životního prostředí v České republice byla alespoň na takové úrovni jako ve Slovinsku.

Použitá literatura:

• Damohorský, M. Právo životního prostředí. 1. vydání. Nakladatelství: C.H.Beck, 2003.

• Národní program ochrany životního prostředí Slovinské republiky.

• Pličanič, S. Temeljni ekološkega prava, Cankarjeva založba. Ljubljana. 2003.

• Vranič, H., Kavšek, B. The International Legal Guide To: Enviroinmetal Law. Global Legal group. 2006.

• Zákon o varstvu okolja (RS, 39/06)

Použité internetové zdroje:

• www.mop.gov.si

• http://cs.wikipedia.org/wiki/Slovinsko

• www.env.cz

Michal Vlasák,
autor je studentem 5. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Článek vznikl na zahraničním studijním pobytu autora na University of Ljubljana, Faculty of Law ve Slovinsku. Při zpracování práce jsem kontaktoval zaměstnance slovinského Institutu životního prostředí, kterým tímto děkuji za jejich pomoc a také prof. dr. Senko Pličaniče - vedoucího katedry práva životního prostředí, Právnické fakulty, University of Ljubljana – kterému děkuji za laskavou pomoc při zpracování práce.