Předkládaný judikát se věnuje především základním pravidlům správního řízení, tedy tomu, čemu teorie říká zásady správního řízení. Jde o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.června 1994 a jako judikát byl označen číslem 226 (Sbírka rozhodnutí správních).

Jedná se o případ Pavla L. proti Ministerstvu vnitra ve věci zastavení řízení o přiznání postavení uprchlíka. Pavel L. podal žádost o přiznání postavení uprchlíka z politických důvodů. Politickými důvody v jeho případě byla aktivní účast na mítincích a demonstracích za připojení Zakarpatské Ukrajiny k ČSFR a za svobodu Ukrajiny jejím oddělením od SSSR. Za tyto postoje byl pronásledován orgány ministerstva vnitra. Jeho matka žije v České republice v Ústí nad Labem.

Rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla žádost o přiznání postavení uprchlíka zamítnuta s odůvodněním, že z žádosti nevyplynulo ani nebylo prokázáno, že žadateli hrozí v zemi jeho státního občanství odůvodněný strach z pronásledování a jím uváděné důvody nelze posuzovat ani jako ochranu lidských práv nebo humanitární případ.

Pan Pavel. L. se proti tomuto rozhodnutí odvolal tím, že podal rozklad k ministru vnitra. Rozhodnutí federálního ministra vnitra o přiznání postavení uprchlíka bylo řízení zastavit a to s odůvodněním, že žadatel neposkytuje potřebnou spolupráci k posouzení žádosti, neboť se nenachází na uvedené adrese a novou adresu nesdělil. Správní úřad totiž žadatele a také jeho matku vyzval, aby předložili veškerou dokumentaci osvědčující český původ rodiny. Tato výzva byla údajně poslána na kontaktní adresu, kterou Pavel L. uvedl, avšak doklad o tom, že výzva byla doručena, chybí.

Žalobce namítl, že k zastavení řízení o přiznání postavení uprchlíka došlo neodůvodněně za současného porušení jeho procesních práv, protože mu byla odňata možnost důsledně hájit svá práva. Správní orgán pak podle žalobce pochybil i v otázce doručování.

Soud shledal žalobu důvodnou.

V odůvodnění uvedl: viz. judikát níže. V řízení o přiznání postavení uprchlíka je prvořadým úkolem správního orgánu zkoumat důvody, pro které cizinec o přiznání postavení uprchlík žádá, přičemž pro toto řízení pltí ustanovení správního řádu, není-li zvláštním zákonem, v tomto případě zákonem o uprchlících, stanoveno jinak.

Soud pojmenoval následující zásady:

§3 odst.1 spr.ř - zásada zákonnosti, která znamená, že správní orgány v řízení postupují v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Jsou povinny chránit zájmy státu a společnosti, práva a zájmy občanů a organizací a důsledně vyžadovat plnění jejich povinností. Zásada zákonnosti tedy znamená, že nejenom rozhodnutí samotné, ale i celý průběh řízení musí být v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, a to jak předpisy hmotněprávními, tak předpisy procesními.

§3 odst.2, § 4 odst.1 spr.ř. - zásada součinnosti správního orgánu s účastníky řízení znamená, že správní orgány jsou povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí, a uplatnit své návrhy. Občanům a organizacím (FO a PO) musí správní orgán poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu. Tato zásada je dále rozvedena a konkretizována v ustanoveních správního řádu, která zakládají procesní práva účastníka řízení. Účastník má např. právo nahlížet do spisů, navrhovat důkazy, podat odvolání apod. Porušení zásady součinnosti správního orgánu s účastníky řízení může být důvodem pro zrušení rozhodnutí.

§3 odst.4, §32 odst.1 a §46 spr.ř. - zásada materiální pravdy: správní orgán je povinen zjistit před vydáním rozhodnutí přesně a úplně skutečný stav věci není přitom vázán jen návrhy účastníků řízení.

Zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení - · §3 odst. 3 spr.ř. soud ve svém odůvodnění nerozvádí.

Porušení těchto zásad a tedy hrubých chyb se správní orgán dopustil tím, že nerespektoval § 24 odst.1 správního řádu, ze kterého vyplývá, že důležité písemnosti, zejména rozhodnutí se doručují do vlastních rukou. Z dikce citovaného ustanovení soud dovodil, že do vlastních rukou účastníka je třeba doručovat nejenom rozhodnutí, ale i jiné písemnosti, u kterých to jejich povaha vyžaduje. Soud nepochyboval o tom, že za takovou písemnost je třeba považovat i výzva k předložení dokumentace, osvědčující jejich český původ, neboť touto výzvou měl správní orgán v úmyslu opatřit si podklady potřebné pro rozhodnutí, které však mohl získat pouze v součinnosti s účastníkem řízení, jemuž proto měla být písemnost doručena do vlastních rukou. Doklad o doručení v důkazních materiálech chybí. Správní orgán navíc nezjišťoval, zda žadatel na uvedené adrese je či nikoli. Tím pochybil.

Teorie k zásadě materiální pravdy říká: Při uplatňování zásady materiální pravdy je úřad provádějící správní řízení povinen zjistit ex officio spolehlivě a úplně skutečný stav věci, o které má rozhodovat, aniž by se omezoval na tvrzení účastníků (stran) řízení. Proti této zásadě stojí zásada formální pravdy, ve které se úřad může při zjišťování podkladů pro rozhodnutí spokojit s tím, co uvádějí jako skutkovou podstatu strany. Správní řás je vystavěn na zásadě materiální pravdy.

Se zásadami materiální a formální pravdy souvisí zásada oficiality a zásada dispoziční. Tyto zásady se týkají způsobu zahájení a provádění řízení a určují, kdo je oprávněn nakládat předmětem řízení, zda účastníci nebo správní orgán. Při uplatnění zásady dispoziční se správní řízení zahajuje z podnětu účastníka, který má subjektivní zájem na daném řízení. Účastník určuje ve svém návrhu určuje předmět řízení, kterým je správní orgán vázán. Naopak v režimu oficiality zahajuje řízení a určuje jeho předmět sám správní orgán z úřední moci, a to nezávisle na vnějších podnětech účastníků.

Z toho je zřejmé, že zásada formální pravdy se ideově shoduje se zásadou dispoziční,zásada materiální pravdy pak se zásadou oficiality. Neplatí však to, že by v řízení zahajovaném na návrh platila zásada formální pravdy a v řízení zahajovaném ex officio zásada materiální pravdy. Důvod, proč se správní řád přiklonil k zásadě materiální pravdy, je, že i v případech, která jsou zahajována na základě dispoziční zásady, vystupuje nebo může být alespoň dotčen veřejný zájem.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze

ze dne 24. června 1994, čj. 7 A 506/93 - 22

Právní věty:

I. Také v řízení o přiznání postavení uprchlíka je povinností správního orgánu respektovat základní pravidla řízení vyplývající z ustanovení § 3 odst. 1 až 3 správního řádu, vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení, dále rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních. Také porušení těchto základních pravidel řízení je vadou, pro kterou může být rozhodnutí správního orgánu soudem zrušeno.

II. Ze skutečnosti, že se správnímu orgánu vrátila nedoručená zásilka, aniž by bylo zjištěno, že se žadatel o přiznání postavení uprchlíka skutečně zdržuje na uvedené adrese, nelze ještě dovodit, že žadatel neposkytuje spolupráci, potřebnou k posouzení své žádosti (§ 12 odst. 1, písm. b) zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících) a že je tu tedy důvod pro zastavení řízení podle tohoto zákonného ustanovení.

III. Důležitou písemností, kterou je správní orgán povinen doručit do vlastních rukou účastníka řízení, je také přípis, jímž je žadatel o přiznání postavení uprchlíka (zákon č. 498/1990 Sb.) vyzýván k předložení dokladů potřebných k posouzení žádosti.

Téma judikátu má vztah k § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících a § 3 a 24 odst. 1 správního řádu.

Věc:

Pavel L. proti Ministerstvu vnitra o zastavení řízení o přiznání postavení uprchlíka.

Rozhodnutím Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru v Praze ze dne 11. 10. 1991 byla zamítnuta žádost Pavla L. - y o přiznání postavení uprchlíka s odůvodněním, že z žádosti nevyplynulo ani nebylo prokázáno, že mu hrozí v zemi jeho státního občanství odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Jím uváděné důvody nelze posuzovat ani jako ochranu lidských práv nebo humanitární případ. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad a domáhal se rozhodnutí pro sebe příznivého, přičemž uvedl další skutkové okolnosti ve své věci.

Rozhodnutím federálního ministra vnitra ze dne 16. 10. 1992 bylo řízení o přiznání postavení uprchlíka zastaveno podle § 12 odst. 1, písm. b) zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících s odůvodněním, že žadatel neposkytuje potřebnou spolupráci k posouzení žádosti, neboť se nenachází na udané adrese a novou adresu nesdělil.

Výběr z odůvodnění:

Žalobce namítl, že k zastavení řízení o přiznání postavení uprchlíka došlo nedůvodně za současného porušení jeho procesních práv, protože mu byla odňata možnost důsledně hájit svá práva; správní orgán pak pochybil i v otázce doručování.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že po prostudování žaloby a celého správního spisu dospěl k závěru, že rozhodnutí tehdejšího federálního ministra vnitra vykazuje vážné procesní vady, v jejichž důsledku došlo k nesprávnému rozhodnutí v řízení o rozkladu a proto souhlasí s návrhem žalobce, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k novému projednání a rozhodnutí.

Z vyžádaného správního spisu vyplývá, že žádost o přiznání postavení uprchlíka žalobce podal dne 13. 8. 1991 z politických důvodů, které upřesnil v tom smyslu, že se aktivně účastnil mítinků a demonstrací za připojení Zakarpatské Ukrajiny k ČSFR a za svobodu Ukrajiny jejím oddělením od SSSR, za což byl pronásledován orgány MV; toto pronásledování blíže popsal. Uvedl také, že jeho matka žije v České republice v Ústí nad Labem.

Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 11. 10. 1991 byla žádost žalobce o přiznání postavení uprchlíka zamítnuta se stručným odůvodněním, že z žádosti nevyplynulo ani nebylo prokázáno, že žalobci hrozí v zemi jeho státního občanství odůvodněný strach z pronásledování a jím uváděné důvody nelze posuzovat ani jako ochranu lidských práv nebo humanitární případ. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 7. 11. 1991 rozklad.

Ve spise je dále založen přípis právního oddělení Sekretariátu zmocněnce vlády ČSFR pro otázky uprchlíků ze dne 14. 9. 1992, jímž byl žadatel a jeho manželka na adresu v Ústí nad Labem vyzváni k předložení veškeré dokumentace osvědčující český původ jejich rodiny v termínu do 15. 10. 1992 s uvedením adresy, kam lze požadované písemnosti zaslat a telefonního čísla, na kterém lze dohodnout případnou osobní návštěvu. Doklad o tom, že tato výzva byla doručena, však chybí.

Rozhodnutím federálního ministra vnitra ze dne 16. 10. 1992 bylo řízení o přiznání postavení uprchlíka zastaveno podle § 12 odst. 1, písm. b) zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících s odůvodněním, že žadatel neposkytuje potřebnou spolupráci k posouzení žádosti, neboť se nenachází na uvedené adrese a novou adresu nesdělil.

Žalobu shledal soud důvodnou.

V řízení o přiznání postavení uprchlíka je prvořadým úkolem správních orgánů zkoumat důvody, pro které cizinec o přiznání postavení uprchlíka žádá, přičemž pro toto řízení platí ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen "spr. ř."), není-li zákonem č. 498/1990 Sb. stanoveno jinak. Správní orgán je povinen zjistit před vydáním rozhodnutí přesně a úplně skutečný stav věci a není přitom vázán jen návrhy účastníků řízení (§ 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu). Povinností správního orgánu je dále respektovat základní pravidla řízení vyplývající z ustanovení § 3 odst. 1 až 3 vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení, které jsou rozvedeny a konkretizovány v dalších ustanoveních správního řádu. Porušení základních pravidel řízení je vadou řízení, která podle své závažnosti může být důvodem pro zrušení rozhodnutí vydaného v řízení, v němž k porušení základních pravidel došlo.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 spr. ř. postupují správní orgány v řízení v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Jsou povinny chránit zájmy státu a společnosti, práva a zájmy občanů a organizací a důsledně vyžadovat plnění jejich povinností. Citované ustanovení vyjadřuje zásadu zákonnosti, která znamená, že nejenom rozhodnutí samotné, ale i celý průběh řízení musí být v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, a to jak předpisy hmotněprávními, tak předpisy procesními. Podle odst. 2 téhož ustanovení jsou správní orgány povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí, a uplatnit své návrhy. Občanům a organizacím musí správní orgán poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu. V tomto ustanovení je zakotvena zásada součinnosti správního orgánu s účastníky řízení. Tato zásada je dále rozvedena a konkretizována v ustanoveních správního řádu, která zakládají procesní práva účastníka řízení. Účastník řízení má např. právo nahlížet do spisů, navrhovat důkazy, podat odvolání apod. Konkrétní využití procesních práv je věcí účastníka řízení samotného, na jehož vůli je, zda tak učiní či nikoliv. Správní orgán však musí dát účastníkovi řízení možnost, aby svá subjektivní práva v řízení uplatnil. Porušení zásady součinnosti správního orgánu s účastníky řízení může být důvodem pro zrušení rozhodnutí vydaného v řízení, v němž k porušení této zásady došlo.

Z ustanovení § 24 odst. 1 spr. ř. pak vyplývá, že důležité písemnosti, zejména rozhodnutí se doručují do vlastních rukou. Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že do vlastních rukou účastníka řízení je třeba doručovat nejenom rozhodnutí, ale i jiné písemnosti, u kterých to jejich povaha vyžaduje. I když zákon ponechává na vůli správního orgánu, které písemnosti kromě rozhodnutí jsou důležité a vyžadují doručení do vlastních rukou, nelze pochybovat o tom, že za takovou písemnost je třeba považovat i přípis ze dne 14. 9. 1992, jímž byl žalobce a jeho manželka vyzváni k předložení dokumentace, osvědčující jejich český původ, neboť touto výzvou měl správní orgán v úmyslu opatřit si podklady potřebné pro rozhodnutí, které však mohl získat pouze v součinnosti s účastníkem řízení, jemuž proto měla být písemnost doručena do vlastních rukou, stejně jako jeho manželce, která rovněž požádala o přiznání statusu uprchlíka. Protože jak výše uvedeno není ke zmíněnému přípisu založenému ve správním spise připojen doklad o jeho doručení účastníku řízení, tedy žalobci, nelze ani zjistit, zda účastníku řízení byla dána možnost hájit zákonným způsobem svá práva. Jde proto o podstatnou vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí, které soud proto podle ustanovení § 250j odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení § 250i odst. 3 o. s. ř. zrušil.

Žalobou napadené rozhodnutí bylo třeba zrušit i s ohledem na jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (§ 250f o. s. ř.), neboť ve správním spise není založen žádný doklad, ze kterého by bylo patrné, že žalovaný před zastavením řízení zjišťoval, zda se žadatel na adrese, kterou uvedl v rozkladu, a na kterou mu byl doručován přípis ze dne 14. 9. 1992, zdržuje či nikoliv. V rozhodnutí použitý důvod by byl dán pouze tehdy, pokud by bylo najisto postaveno, že se žadatel na adrese v Ústí nad Labem nenachází a jeho pobyt nelze zjistit ani dotazem u příslušného orgánu.