Procesem - řízením se v právním slova smyslu chápe postup, který:
(1) je zaměřen na stanovení nebo zjištění práv či povinností osob prostřednictvím správního aktu a dále
(2) postup zaměřený na nucený výkon takového rozhodnutí.

Procesními subjekty, které jsou nadány vzájemnými procesními právy a povinnostmi, jsou na straně jedné správní (rozhodovací) orgány a na straně druhé fyzické či právnické osoby, o jejichž právech a povinnostech se rozhoduje (nebo jejichž právní postavení může být bezprostředně dotčeno). Správní orgány nejsou orgány nezávislými vázanými pouze ústavou a zákony, ale jsou součástí organizace veřejné správy a při správním řízení tudíž vystupují jako reprezentanti veřejných zájmů (dbají o jejich dodržování a prosazení).

Správní řízení probíhá v určitých procesních formách - zahájení řízení, zjišťování podkladů pro rozhodnutí, rozhodnutí, přezkoumání rozhodnutí, výkon rozhodnutí atd., které sice připomínají soudní řízení, ale při nichž se projevují specifické rysy veřejné správy jakožto složky výkonné moci.
Zákonnost správního řízení zaručují procesní normy stanovující postup při vydávání správních aktů a při vynucování povinností z nich vyplývajících. Právní úprava např. garantuje, že veřejná správa rozhoduje o právních poměrech osob v součinosti s nimi - takové osoby mohou navrhovat správnímu orgánu důkazy, vyjadřovat se k podkladům, podávat opravné prostředky atd.

Požadavky, které by měly splňovat právní úpravy správního řízení v členských státech Rady Evropy z hlediska ochrany práv účastníků řízení, shrnuje Rezoluce Výboru ministrů Rady Evropy č. (77) 31 z roku 1977 "O ochraně jednotlivce ve vztahu ke správním aktům". Pozdější Doporučení Výboru ministrů č. (80) 2 z roku 1980 rozšiřuje obecné procesní principy vycházející z Rezoluce pro případ správních aktů vydaných na základě správního uvážení.

Vývoj právní úpravy správního řízení probíhal především s rostoucím významem ideje právního státu a požadavků ochrany jednotlive proti nezákonným zásahům správy. V řadě zemí dospěl vývoj až k tomu, že byla přijata kodifikovaná všeobecná úprava správního řízení, čehož důkazem je i úprava naše (zákon č. 71/67 Sb. o správním řízení). Kodifikace jako taková však nevylučuje zvláštní úpravy správního řízení. V našem právním řádu proto bývají v řadě hmotněprávních předpisech obsaženy i normy procesněprávní. Odlišnosti, které takové normy stanovují, spočívají nejčastěji ve speciální úpravě vymezení působnosti, omezení okruhu účastníků řízení, ve lhůtách apod.
Platí přitom zásady:
(1) lex specialis derogat legi generali (zvláštní úprava má přednost před úpravou obecnou) a
(2) zásada subsidiární platnosti spravního řádu vůči zvláštním úpravám (ustanovení správního řádu se použijí tehdy, jestliže neexistuje zvláštní procesní úprava).

Zvláštními zákony může ale také být stanoveno, že pro některé případy se ani subsidiárně nepoužijí obecná ustanovení správního řádu. V takových případech jsou zvláštními zákony stanovena speciální procesní pravidla, podle kterých se proces řídí. Jde např. o řízení ve věcech daní, poplatků a odvodů (tzv. daňové řízení), jehož základním pramenem je zákon č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších zákonů.