Správní akt je jednostranný právní úkon (rozhodnutí), kterým správní orgán řeší právní poměry jmenovitě určených osob, a to vždy v konkrétních případech. Vyjadřuje práva a  povinnosti, které jsou obsahem vztahů správního práva. Je typickým představitelem skupiny správních úkonů.

Pro správní akt jsou pojmově určující tyto znaky:
1. jednání příslušného správního orgánu na základě zákona,
2. jednostranný autoritativní výrok o právech a povinnostech nepodřízených subjektů (-> vnější působnost správního aktu),
3. bezprostřední právní závaznost a
4. konkrétnost věci a subjektů, jimž je správní akt určen.

Správní akty členíme dle následujících hledisek:
1. podle obsahu,
2. podle povahy právních účinků,
3. podle okruhu osob, které akt zavazuje,
4. konstitutivní správní akty
    a) podle trvání účinků aktu,
    b) podle přínosu jejich obsahu,
    c) podle toho, zda se v důsledku vydání aktu právní pozice jeho adresátů mění či nikoliv a
    d) podle toho, zda se při vydání správního aktu uplatňuje správní uvážení.

ad 1) Podle obsahu, tedy v závislosti na obsahu regulovaných vztahů, rozdělujeme správní akty na:
1. materiální - upravují hmotněprávní postavení adresátů,
2. procesní - upravují postavení adresátů ve správním řízení.
Správní akty, které se autoritativně vyjadřují k obsahu již dříve vydaných materiálních, popřípadě procesních správních aktů, mají obojí povahu a nazývají se přezkumné správní akty.

ad 2) Podle povahy právních účinků rozdělujeme správní akty na:
1. konstitutivní - zakládají, mění nebo ruší vztahy správního práva a
2. deklaratorní - autoritativně zjišťují a potvrzují již existující vztahy správního práva.
Konstitutivní akty působí pro futuro a ex nunc, deklaratorní akty působí pro praeterito a ex tunc. V tomto smyslu tedy deklaratorní akty působí od okamžiku vzniku vztahů, jejichž existenci potvrzují. Toto členění má význam pro posouzení otázky, zda určité chování subjektů správních vztahů v určitém okamžiku bylo nebo nebylo po právu. Dobrým příkladem je vznik živnostenského oprávnění podle par 9 a 10 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (živnostenský zákon). Podle tohoto zákona se vznik živnostenského oprávnění liší podle toho, zda jde o živnost koncesovanou či ohlašovací. Oprávnění provozovat koncesovanou živnost vniká okamžikem udělení koncese (konstitutivní akt). Oprávnění provozovat ohlašovací živnost vzniká ohlášením, ovšem osoba, která ohlašuje, musí splňovat určité zákonem stanovené podmínky. Jestliže je nesplňuje, živnostenský úřad vydá správní akt (deklaratorní povahy), jehož obsahem je konstatování, že ohlášením živnost nevznikla. Některé správní akty však mohou mít zčásti povahu konstitutivní a zčásti povahu deklaratorní. Příkladem je rozhodnutí při projednávání přestupků. Výrok o vině má deklaratorní povahu, zatímco výrok o trestu má povahu konstitutivní.

ad 3) Podle okruhu osob, které akt zavazuje, se správní akty dělí na:
1. ad personam - zavazují pouze jmenovitě uvedené osoby a
2. in rem - zavazují vedle jmenovitě uvedených osob také jejich právní nástupce.
Příkladem správního aktu ad personam je rozhodnutí o přijetí na vysokou školu či vydání cestovního pasu. Příkladem druhé skupiny jsou např. stavební povolení či kolaudační rozhodnutí. Skutečnost, že správní akt zavazuje i právní nástupce, musí být výslovně vyjádřena v zákoně. Výjimkou jsou pouze takové správní akty, v nichž správní orgán posuzuje vlastnosti věcí a nezabývá se vlastnostmi adresátů.

ad 4) Zbývá pojednat o členění konstitutivních správních aktů. Členíme je:
a) podle trvání účinků aktu,
b) podle přínosu jejich obsahu,
c) podle toho, zda se v důsledku vydání aktu právní pozice jeho adresátů mění či nikoliv a
d) podle toho, zda se při vydání správního aktu uplatňuje správní uvážení.

ad a) Podle trvání účinků aktu rozlišujeme:
1. akty neomezené a
2. akty omezené.
Co do trvání účinků aktu bývají akty zpravidla neomezené. Je to dáno povahou jejich obsahu a také tím, kdo je správním aktem vázán (jestli pouze osoby uvedené v aktu nebo také jejich právní nástupci). Některá omezení však vyplývají přímo ze zákona (příkladem budiž § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v  energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, podle kterého Ministerstvo průmyslu a obchodu vydává státní autorizaci na dobu určitou, nejméně na 25 let.

ad b) Podle přínosu obsahu správního aktu pro adresáta rozlišujeme:
1. akty k jeho dobru - adresáta k něčemu opravňují, zvýhodňují jeho právní pozici a
2. akty k jeho tíži - adresátovi ukládají povinnost, jeho právní pozici zatěžují, znevýhodňují.
S takto striktně vymezenými správními akty se však setkáváme ojediněle. Velmi často jsou naopak "dobro" a "tíže" adresáta obsaženy v jediném aktu. Konstrukce takového správního aktu pak může být dvojí. Správní akt buď zakládá oprávnění, ale zároveň pro něj stanovuje určité meze, a nebo ukládá povinnost a současně ji kompenzuje tím, že adresáta k něčemu opravňuje.

ad c) Podle toho, zda se v důsledku vydání aktu právní pozice jeho adresátů mění či nikoliv rozlišujeme:
1. akty pozitivní - pozice adresáta se mění a
2. akty negativní - pozice adresáta se aktem nemění.
Toto rozlišení má význam v oblasti nového projednávání a rozhodování. Platí, že ve věci, ve které byl vydán negativní akt, neplatí překážka rei iudicatae (věci již jednou rozhodnuté). Další důsledky rozlišení aktů na pozitivní a negativní souvisí s s rušením nebo nutností změnit akt. U negativních aktů zapotřebí změna, u některých pozitivních aktů stačí zrušení.

ad d) Podle toho, zda se při vydání správního aktu uplatňuje správní uvážení rozlišujeme:
1. akty vydané bez uplatnění správního uvážení a
2. akty vydané s uplatněním správního uvážení.
V prvním případě je správní úřad přímo ze zákona povinnen vydat správní akt (příkladem je např. vydání živnostenského listu). V druhém případě nalezneme v zákoně formulace, ze kterých vyplývá, že správní úřady mohou např. vydat rozhodnutí, zakázat určitou činnost, vyhovět žádosti, uložit opatření či přikázat provedení prací. Příkladem pozitivního správního aktu je rozhodnutí přijetí uchazeče ke studiu vysokou školu, negativním aktem je rozhodnutí, že uchazeč přijat na vysokou školu nebyl - vysokoškolským studentem nebyl a nestává se jím ani tímto negativním aktem.