O právní povaze českých technických norem - ČSN

V praktickém životě není možné, aby úplně všechno bylo upraveno právními předpisy. Jednak to není účelné, jednak se to nedá dobře provést. S ohledem na hierarchii právních norem, od vrcholu směrem dolů přibývá podrobností a stále konkrétnějších oblastí, která jsou obsahem úpravy. V souvislosti s tímto platí, že předpis nižší právní síly nesmí být v rozporu s předpisem vyšší právní síly, a pokud se tak stane, uplatní se zásada Lex superior derogat legi inferiori.

Jelikož Ústava a další součásti ústavního pořádku upravují nejzákladnější vztahy ve státě, jejich ustanovení obecná být musí. Navíc kvalifikovaná většina tří pětin by možná ani nedovolila širší úpravu z důvodu rozdílných politických zájmů. Základní ustanovení vyjádřená v Ústavě a Listině základních práv a svobod jsou poté konkretizována v jednotlivých zákonech a dále v podzákonných předpisech. U tvůrců podzákonných právních předpisů, přímo se to týká vyhlášek ministerstev, sice chybí legitimita parlamentu, jakožto sboru zástupců lidu zvolených ve svobodných demokratických volbách, ale na druhou stranu je uvedený nedostatek vyvážen v daném resortu vyšší úrovní odbornosti, která je pro tento typ právních předpisů nezbytná. Jiné je to u nařízení vlády, neboť vláda vzchází z parlamentu, anebo je alespoň parlamentem tolerována, a jedná se především o politický orgán. Do činnosti pracovníků ministerstev by se již politické aspekty neměly prolínat .

Existuje široká řada činností, jejichž výkon je ve společnosti nezbytný, a přitom jsou na tyto činnosti kladeny různé požadavky. Příkladem může být sváření. Nejedná se však pouze o technicko-organizační činnosti, ale i další technické věci např. požadavky na výrobky. Účelem splnění detailních právních nároků je především jakost výrobků, ochrana zdraví a života lidí, bezpečnost práce a technických zařízení, požární ochrana, tvorba a ochrana životního prostředí, ochrana majetku a dalších zájmy. Tyto požadavky nevznikají vždy u nás, ale často vyplývají z  mezinárodních dohod, kterými je Česká republika vázána. V poslední době přicházejí zejména z oblasti Evropské unie. Všechny tyto velice specifické požadavky jsou upraveny a obsaženy ve zvláštním druhu norem. Nazývají se české technické normy, ve zkratce ČSN. Zabezpečení jejich tvorby a kontroly bylo centrálně svěřeno jedinému úřadu. Je zajímavé zabývat se otázkou, jakou právní povahu tento zvláštní druh norem má, jak se schvalují, vyhlašují, nakolik jsou závazné a co vyplývá z porušení povinností, které stanoví.

ČSN v žádném případě nelze zařadit mezi právní předpisy. Zákon č.309/1999 Sb. o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv v § 1, odst. 1 stanoví taxativní výčet právních předpisů, které se vyhlašují uveřejněním jejich plného znění. §2 stejného zákona stanoví další druhy normativních aktů, které se ve Sbírce zákonů dále vyhlašují. ČSN není nikde zmíněna, a proto ji nelze považovat za závazný právní předpis.

Za minulého režimu hrály ČSN mnohem důležitější roli, o čemž svědčí i srovnání počtu závazných technických norem dříve a dnes. Stát se snažil v rámci centrálně řízené ekonomiky pomocí závazných technických norem vymezovat povinnosti často v oblastech , kde neměl správně zasahovat. Avšak i v průběhu minulého režimu se právní povaha ČSN měnila. Zákon č. 35/1957 Sb. o technické normalizaci jednoduše stanovil, že technické normy platí pro každého, jehož se týkají. Dále, pokud není technická norma označena jako doporučená, je závazná. Tento postoj k závaznosti zmírňuje pozdější nový zákon o technické normalizaci č. 96/1964 Sb. Ten rozděloval technické normy na státní, oborové a podnikové. Stupeň technické normy se určil podle důležitosti předmětu a podle okruhu uživatelů. Ode dne účinnosti státní a oborové normy a v rozsahu jimi stanoveném byly organizace, které předmět těchto technických norem vyráběly, zkoušely, kontrolovaly, distribuovaly, používaly nebo podle něho postupovaly při výrobě nebo jiné činnosti, povinny vykonávat svou činnost podle ustanovení těchto technických norem. Technické normy se staly zároveň závazné i pro pracovníky, kteří plnily úkoly těchto organizací, jestliže s nimi byli seznámeni. Obsah technických norem nesměl být v rozporu s jinými právními předpisy. Také technické normy nižšího stupně nesměly být v rozporu s technickými normami vyššího stupně.

Po roce 1989 byl vydán nový předpis o československých technických normách, zákon č.142/1991 Sb. Ústředním orgánem státní správy pro oblast technické normalizace se stal Federální úřad pro normalizaci a měření. Právnické a fyzické osoby oprávněné k podnikatelské činnosti byly povinny řídit se při své činnosti těmi ustanoveními československé normy, která byla označena jako závazná. Schválené československé normy oznámil Úřad ve Věstníku a uvedl, které její články jsou závazné. Toto oznámení a vydání ČSN úředním tiskem bylo podmínkou platnosti. Po rozpadu federace byl vydán zákon č. 20/1993 Sb. o zabezpečení výkonu státní správy v oblasti technické normalizace, metrologie a státního zkušebnictví. Byl zřízen dodnes existující Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, který je podřízen ministerstvu hospodářství. Úřad je rozpočtovou organizací. Technické normy vydané před účinností tohoto zákona podle dosavadních předpisů zůstaly v platnosti, pokud nedošlo k jejich zrušení. Československé technické normy se považují ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za české technické normy; písmenná značka ČSN se nemění.

V současné době jsou ČSN upraveny dvěma zákony, z nichž se ani jeden nespecializuje pouze na ně. Těmito zákony jsou již výše zmíněný zákon č. 20/1993 Sb. o zabezpečení výkonu státní správy v oblasti technické normalizace, který vznikl v době účinnosti zákona o ČSN 142/1991 Sb., a dále zákon č. 22/1997 o technických požadavcích na výrobky, který zároveň zákon o ČSN z roku 1991 zrušil. Novou úpravou se odstraňuje možnost vydávání závazných českých technických norem jako předpisů, jimiž se dosud v rozporu s Ústavou České republiky mohly stanovovat povinnosti podnikatelům. České technické normy jsou nyní definovány způsobem odpovídajícím definicím v mezinárodních a regionálních normalizačních organizacích, a je tak umožněno, aby měly stejnou funkci jako národní normy států s tržní ekonomikou a aby byly plně způsobilé zejména pro přejímání evropských norem. Smyslem takových nezávazných norem je podávat informaci o obecně uznávaných technických řešeních. V souladu s praxí v EU se zavádí pojem harmonizované normy. Harmonizovanou českou technickou normou je taková norma, která ve vztahu ke konkrétnímu technickému předpisu obsahujícímu obecné vymezení technických specifikací obsahuje úpravu, jejíž splnění se bude považovat za splnění požadavků technického předpisu. Existence takových norem je nezbytná pro to, aby právní předpisy České republiky nebyly neúčelně zatěžovány množstvím detailních právních požadavků.

Z pozitivní úpravy vyplývá, že ČSN již nejsou obecně závazné, a to ani pro určitou skupinu lidí. Pouze jen některé z norem, nebo určité části se stanou závaznými, pokud na ně určitý právní předpis výslovně odkáže. Při ukládání pokuty za nesplnění povinnosti, vyplývající z ČSN, nestačí pouhé konstatování správního orgánu, že určitá ČSN byla porušena. Okolnosti porušení je nutné v řízení zkoumat jako otázky skutkové. Je nutné dokázat, zda se ČSN na konkrétní případ vztahuje a zda její údajně porušené ustanovení je skutečně závazné. Jak už bylo totiž řečeno, ČSN obsahují i ustanovení doporučujícího charakteru, a ty závazná nejsou. Stejně je třeba postupovat v řízení u soudu. Na závěr lze jen konstatovat, že ve světle nové koncepce české technické normy mají své důležité opodstatnění, i když další vývoj se nedá vyloučit.

Autor je studentem 3. ročníku Právnické fakuty v Plzni.


Název rubriky - Správní pr. - studenti
Informace nemusí být aktuální protože byla publikována 23.4.2001 a legislativa od této doby mohla dostát změny
Poslední změna článku proběhla 23.4.2001.
Příspěvek k publikaci připravil(a) Jiří Rajchl

 

...

Odkaz na seznam soudů:
www.justice.cz

Studentské příspěvky
Další příspěvky
Obecní témata
Vybraná judikatura
Odkazy
    Kraje a krajské úřady
Hlavní město Praha
Jihomoravský kraj
Středočeský kraj
Jihočeský kraj
Karlovarský kraj
Liberecký kraj
Kraj Vysočina
Olomoucký kraj
Moravskoslezský kraj
Pardubický kraj
Plzeňský kraj
Ústecký kraj
Zlínský kraj
Královehradecký kraj
    Statutární města
Most
Liberec
Kladno
Jihlava
Hradec Králové
Havířov
České Budějovice
Brno
Hlavní město Praha
Pardubice
Ostrava
Opava
Olomouc
Zlín
Ústí nad Labem
Plzeň
    Vláda a ministerstva
Úřad Vlády ČR
Ministerstvo průmyslu a obchodu
Ministerstvo zdravotnictví
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
Ministerstvo obrany
Ministerstvo zahraničních věcí
Ministerstvo zemědělství
Ministerstvo životního prostředí
Ministerstvo kultury
Ministerstvo práce a sociálních věcí
Ministerstvo pro místní rozvoj
Ministerstvo financí
Ministerstvo dopravy a spojů
Ministerstvo spravedlnosti
Ministerstvo vnitra
    Ústřední správní úřady - přímo řízené vládou
Správa státních hmotných rezerv
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
Úřad pro státní informační systém
Státní úřad pro jadernou bezpečnost
Komise pro cenné papíry
Národní bezpečnostní úřad
Český úřad zeměměřický a katastrální
Český báňský úřad
Úřad průmyslového vlastnictví
Český statistický úřad
    Ústřední správní úřady - podřízené ministerstvům
Česká obchodní inspekce
Česká školní inspekce
Státní energetická inspekce
Puncovní úřad
Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví
Ćeský úřad bezpečnosti práce
Česká inspekce životního prostředí
Česká správa sociálního zabezpečení
Český telekomunikační úřad
Státní veterinární správa
    Úřady mimo organizační strukturu státní správy
Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání
Úřad pro ochranu osobních údajů