Gamblerství se v posledních deseti letech stalo negativním společenským jevem, jehož závažnost vystupuje do popředí zejména v pokušení duševně nevyzrálé mládeže přemírou heren a hracích automatů ve veřejně přístupných prostorách. Mnohé obce proto pod tlakem svých občanů hledají cesty k omezení tohoto pokušení regulací provozování výherních hracích přístrojů. Určitou možnost, zdá se, skýtá zmocnění k vydání právního předpisu obce pro tuto oblast. Právní úprava však není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo, a to tím spíše, že právním předpisem **postiženými** osobami jsou většinou kapitálově silné právnické osoby, které jistě nebudou váhat obrátit se na soud se správní žalobou, eventuelně přímo na Ústavní soud s ústavní stížností. Dikce zákonného zmocnění obcí tedy vyžaduje pečlivější rozbor, aby se obce nedostávaly do zbytečných problémů pro svou snahu napravovat věci veřejné.

Podle § 17 odst. 11 věta prvá zákona č. 202/1990 Sb. v platném znění nesmí být vydáno povolení (přenesená působnost) k provozování výherních hracích přístrojů ve školách, školských zařízeních, v zařízeních sociální a zdravotní péče, v budovách státních orgánů a církví. Povolení nesmí být vydáno ani v případě, kdy by hrací přístroj měl být provozován v sousedství těchto budov.

Aniž by tedy obec vydávala jakoukoli vyhlášku, ze zákona je zakázáno vydat povolení pro provozování hracích automatů v sousedství zákonem uvedených zařízení. Z dikce zákona vyplývá, že zařízením se v tomto případě rozumí pouze budova (nikoli tedy přilehlé nebo jinde umístěné k zařízení příslušející pozemky - netýká se to tedy sousedství školních hřišť). Co to je **sousedství** zákon neřeší, leč z obecného úsu vyplývá, že půjde o budovu bezprostředně sousedící - přilehlou (tzv. mezující).

Navíc však tento zákon obsahuje dvojí zmocnění k vydání obecní vyhlášky, a to

1. V § 17 odst. 11 in fine: k rozšíření okruhu zákazu vydat povolení (které se vydává v přenesené působnosti) k provozování hracího automatu do vzdálenosti 100 m od vyjmenovaných budov - obec zde vlastně vyhláškou vymezuje, co se rozumí **sousedstvím**, přičemž za budovu v sousedství nesmí považovat budovu ve vzdálenosti větší než 100 m. Touto vyhláškou se nezakazuje provozovatelům provozování hracích automatů, ale zakazuje se úředníkům vydat v přenesené působnosti povolení k provozování hracího automatu v okruhu vyhláškou definovaného sousedství. Již vydaných povolení se to nedotkne (obecný zákaz retroaktivity právních předpisů), nicméně protože povolení se vydává nejdéle na dobu jednoho roku, je dán i časový horisont zániku heren ve vymezeném okruhu. Porušení této vyhlášky se může dopustit pouze povolující úřad, nikoli sám provozovatel, proto též nelze provozovatele za porušení vyhlášky nijak postihnout.

Toto ustanovení bylo do zákona vloženo jeho novelou č. 149/1998 Sb. a vzhledem k tomu, že vyhláškou mělo být zasahováno do výkonu státní správy, šlo nutně o vyhlášku v přenesené působnosti. Podle nového zákona o obcích by tedy nemohlo jít o vyhlášku (v samostatné působnosti), leč o nařízení (v přenesené působnosti), a to až do 1. ledna 2003, kdy pro neuvedení slov **v přenesené působnosti** v textu tohoto zákonného zmocnění přejde tato pravomoc obcí automaticky do jejich samostatné působnosti.

2. V § 50: alternativní zmocnění k vydání obecní vyhlášky:
a) k vymezení místa a času pro provozování výherních hracích automatů - positivní vymezení, kde a kdy pouze lze hrací přístroj provozovat;
b) ke stanovení, na kterých veřejně přístupných místech v obci je provozování hracích přístrojů zakázáno - negativní vymezení, kde nelze hrací přístroj provozovat.

Tento právní předpis obce bude na základě výslovného zákonného zmocnění vydáván ve formě vyhlášky, neb jde o samostatnou působnost. V tomto případě se nezasahuje do přenesené působnosti, neboť vyhláškou se neupravují podmínky pro vydání povolení, leč zakazuje se přímo provozovatelům, aby své přístroje provozovali na vymezených veřejně přístupných místech, nebo naopak se jim přiznává možnost provozovat své přístroje jen na vymezených místech v obci (a contrario se zakazuje provozování na všech ostatních místech). Zákon č. 202/1990 Sb. nestanoví sankci za porušení této vyhlášky provozovatelem a protože provozovatelem může být jen právnická osoba, nelze použít ani obecnou skutkovou podstatu přestupku podle § 46 nebo 48 přestupkového zákona. Sankcionovat by eventuelně bylo lze osobu, která za právnickou osobou jednala nebo měla jednat, leč přestupkové řízení je v těchto případech velmi složité a prokazování zavinění komplikované.

Nedostatky právní úpravy lze spatřovat zejména v následujícím:

* Problémová je dikce **veřejně přístupná místa**1. Zjevně nejde o veřejná prostranství . Prostory heren však také nejsou veřejně přístupnými, pokud již sám zákon zakazuje vstup osobám mladším 18 let.

* O které konkrétně objekty jde při zákonném zákazu umístění hracích automatů je rovněž nejasné. Je totiž diskutabilní, zda do toho spadají i sociální a zdravotní zařízení provozovaná soukromoprávními provozovateli a školská zařízení nezařazená do sítě škol. Z důvodu právní jistoty se zdá být potřebným, aby v případné vyhlášce byly tyto objekty výslovně vyjmenovány.

* Diskutabilní je i pojem **zařízení zdravotní péče**, neboť není jasné, zda tam spadají třeba i různé masážní či kosmetické salony a podobně. Nepochybně sem spadají třeba i stomatologické ordinace, což se však zdá být humorným (stěží si lze představit, že umístění herny vedle stomatologické ordinace by bylo v rozporu s veřejným zájmem).

* Není jasné, jak se má měřit vzdálenost **100 m**. Tedy má-li jít o vzdálenost od obvodového zdiva budovy, nebo o vzdálenost od vchodu do budovy.

* Není jasné, zda **vzdáleností** lze rozumět vzdálenost vzdušnou čarou nebo vzdálenost pěší chůzí.

* Problém je i faktický - zatímco při umístění herny u školy je naděje též na **pedagogický dohled**, zda do herny nevstupuje mládež ze školy, při umístění vzdáleném od školy automaticky nastupuje "velkoměstská anonymita" vstupujících.

* Není řešen problém již existujících heren a již povolených herních automatů po vydání vyhlášky.

* Není řešen ani problém již existujících heren a již povolených herních automatů v případě, kdy dodatečně v **zakázané** oblasti vznikne sociální, zdravotní či školské zařízení, ač herna tam byla již dříve.

* Problémem jsou například i **budovy církví**. To totiž nejsou jen kostely, ale místně případně též i různé ubytovny a kláštery. Stěží lze tvrdit, že pro řeholníky či řeholnice je umístění herny ve vzdálenosti do 100 m od jejich kláštera ohrožením jejich dalšího duchovního vývoje.

* Zásadním problémem se zdá být možnost postihování porušení případně vydaného právního předpisu obce. V případě nařízení podle § 17 odst. 11 nelze postihovat provozovatele, neb ten není nařízením přímo omezován, a porušení vyhlášky podle § 50 není přestupkem, když se ho dopouští právnická osoba, a není ani jiným správním deliktem, když zákon na takovou skutkovou postatu jiného správního deliktu nepamatuje. Porušení lze sice přičítat fysické osobě2 za právnickou osobu jednající (jednání na příkaz) a postihnout je jako přestupek, leč není dostatečně vyjasněno, zda by mělo jít o přestupek podle § 46 nebo podle § 48 přestupkového zákona3 (přikláním se k názoru, že jde o přestupek podle § 46 odst. 2, konkrétní posouzení však přísluší přestupkovým komisím obcí a odvolacím orgánům). I při zvolení tohoto postupu však bude prokazování zavinění na straně fysické osoby, jež za právnickou osobu (provozovatele) jednala nebo měla jednat, velmi obtížným.

Závěr

Obec může vydat právní předpisy k regulaci lokalisace heren a výherních hracích přístrojů, leč samotná tvorba případného právního předpisu bude značně náročná a v případě vyhlášky podle § 50 zákona pak i patrně neefektivní pro problémy se sankcionováním jejího porušení. Proto by bylo vhodnější, aby obce důsledněji využívaly své kontrolní a sankční pravomoci podle zákona č. 202/1990 Sb. k dozorování zákazu vstupu osob nezletilých do heren a k hracím přístrojům, neboť tím lze existující problém vzniku gamblerství u nezletilců řešit efektivněji.

1. § 34 obecního zřízení č. 128/2000 Sb.
2. § 6 přestupkového zákona č. 200/1990 Sb.
3. ve znění účinném k 1. 1. 2002.