Máme povinnost platit pokuty za překročení rychlosti při jízdě automobilem na pozemních komunikacích?

Každý, kdo vlastní řidičské oprávnění musí vědět, že při jízdě automobilem nesmí překročit maximální dovolenou rychlost. Povinnost řidičům ukládá zákon číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (ZoPPK), který stanoví, že řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg (osobního automobilu) má povinnost nepřekročit v obci maximální rychlost 50 km/h a mimo obec maximální rychlost 90 km/h. Na dálnici a silnici pro motorová vozidla je povolena nejvyšší rychlost 130 km/h. Právní norma zde stanoví takzvanou hypotézu (řidič motorového osobního vozidla při jeho řízení) a dipozici (nesmí překročit nejvyšší dovolenou rychlost) právní normy, která reguluje chování řidičů při řízení motorového vozidla. Sankce za nedodržení dispozice je však stanovena zákonem 200/1990 Sb. o přestupcích (ZoPř).

Přestupkový zákon v § 22 upravuje přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. První odstavec písmeno a) výše uvedeného paragrafu stanoví, že přestupku se dopustí ten, kdo jako řidič motorového vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním zákonem nebo dopravní značkou o více než 30 km/h v obci nebo o 50 km/h mimo obec.

Výkladem tohoto ustanovení za pomoci logického argumentu a contrario bychom mohli snadno dospět k závěru, že přestupkem není, jestliže řidič motorového vozidla jede například v obci osmdesát kilometrů v hodině. Pokud by tento výklad byl správný znamenalo by to, že zákon o pozemních komunikacích stanovuje řidičům určitou povinnost, ale dodržení této povinnosti není možné vynutit.

V praxi však policejní orgány v blokovém řízení a okresní úřady v přestupkovém řízení za překročení maximální rychlosti stanovené ZoPPK sankce ukládají. Využívají k tomu ustanovení § 22 odstavce jedna písmena e) označujícího za přestupek jiné jednání, než které je uvedeno pod písmeny a), b), c), a d) porušující zvláštní zákon. Výkladem tak příslušné orgány dosahují záměru zákonodárce, který jistě nechtěl dosáhnout situace, kdy by nebylo možné efektivně postihovat rychlou jízdu řidičů. Otázkou však zůstává, zda je tento postup správný.

Výše zmiňovaná ustanovení § 22 umožňují dojít výkladem k dvěma protikladným výsledkům. To znamená, že lze na základě různých argumentů dojít k závěru, že přestupkem není, jestliže řidič jede např. v obci 80 km/h nebo naopak, že takovéto jednání bezpochyby přestupkem je.

Pro potvrzení názoru, že se o přestupek jedná, můžeme vyjít z etymologického výkladu ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) ZoPř, které výslovně za přestupek označuje překročení nejvyšší povolené rychlosti stanovené zvláštním zákonem nebo dopravní značkou o více než 30 km/h v obci nebo …. Zákonodárce v tomto ustanovení popsal určité jednání, které spočívá v překročení rychlosti o více než…. V písmenu e) stejného odstavce zákonodárce označil za přestupek jiné jednání, které porušuje zvláštní zákon, tedy ZoPPK. Jiným jednáním je tu jedání, které porušuje příkaz nepřekročit při jízdě automobilem maximální dovolenou rychlost.

Názor, že za přestupek nelze označit situaci, kdy řidič sice překročí maximální rychlost stanovenou ZoPPK, ale tuto rychlost nepřekročí o více než kolik stanoví ZoPř je možno podepřít stejně přesvědčivými argumenty. Jeden z nich vyplývá z výkladu slovního spojení "jiným jednáním". Zákonodárce v § 22 odst. 1 písm. a), b), c), a d) ZoPř výslovně uvádí, jaké jednání je přestupkem. V písmenu e) pak za přestupek označuje další jednání, které porušuje povinnosti stanovené zvláštním zákonem.

Za jednání je obecně považován určitý projev vůle ve vnějším světě. Zde je jednání jízda automobilem, tedy jednotlivé dílčí úkony jimiž řidič uvede automobil do pohybu. Rychlost je zde pouze vyjádřením intenzity tohoto jednání. V případě této argumentace musíme dospět k závěru, že pod pojem "jiným jednáním" nelze zahrnout případy, kdy řidič překročí nejvyšší dovolenou rychlost, ale nikoli o tolik, kolik uvádí výše uvedený § 22 odst. 1 písm. a) ZoPř.

Správnější je patrně použítí této druhé argumentace, i když tím dospějeme k výsledku, který zákonodárce jistě nezamýšlel, a který ve svém důsledku značně snižuje efektivitu práva. Zákon nám sice ukládá určitou povinnost, ale na druhé straně neumožňuje důsledně její porušení postihovat.

Správní úřednící a policejní orgány používají v praxi pro postihování jakéhokoli překročení maximální povolené rychlosti první z uvedených výkladů spolu s argumentem veřejného pořádku. Jejich postup je však zřejmě nesprávný. Pokud bychom se přiklonili k druhému z výše uvedených výkladů, jednalo by se ze strany státní správy o významné porušení principů právního státu, ke kterým se naše Ústava v preambuli hlásí, ale i k porušení ustanovení Čl. 2 odst. 3) Ústavy České republiky a Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která dovolují použití státní moci jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Tento článek není jistě první, který by na možnost dvojího výkladu § 22 ZoPř upozorňoval. Neříká ani jednoznačně, zda jakékoli překročení maximální povolené rychlosti přestupkem je či není, protože to by mohl s konečnou platností říci až soud, ale snaží se  upozornit na jednu nepřesnost našeho právního řádu. Nepřesnost, která se může zdát jako bezvýznamná v porovnání s dalšími problémy, se kterými se náš právní řád potýká. Na druhou stranu, zejména s ohledem na možné porušování Ústavy a Listiny základních práv a svobod, si tento případ určitou pozornost zasluhuje. Situace je o to nešťastnější, že by se celá záležitost dala řešit jednoduchou novelou, kterou by se v § 22 odst. 1 písm. a) ZoPř označilo za přestupek jakékoli jednání, které porušuje zvláštní zákon a ostatní ustanovení, obsažená v písmenech prvního odstavce platného § 22, by se jako speciální normy k obecnému zákazu porušovat ZoPPK zařadily až za písm. a).

Význam práva jakožto regulačního systému ve společnosti je zřejmý. Pro jeho efektivní fungování je mimo jiné nutná jeho srozumitelnost, vnitřní bezrozpornost a v neposlední řadě i vynutitelnost. Takzvaná "bezzubost" našeho právního řádu je i jedním z důvodů nízké úcty a důvěry v právo. Proto je tento případ "jakoby nevýznamné" nepřesnosti důležitý, jelikož dokládá na jednoduchém příkladu jak špatná právní norma může negativně působit na celou společnost.

Autor je studentem 5. ročníku FPr. ZČU v Plzni


Název rubriky - Správní pr. - studenti
Informace nemusí být aktuální protože byla publikována 17.8.2001 a legislativa od této doby mohla dostát změny
Poslední změna článku proběhla 20.8.2001.
Příspěvek k publikaci připravil(a) Michal Bernášek

 

...

Odkaz na seznam soudů:
www.justice.cz

Studentské příspěvky
Další příspěvky
Obecní témata
Vybraná judikatura
Odkazy
    Kraje a krajské úřady
Hlavní město Praha
Jihomoravský kraj
Středočeský kraj
Jihočeský kraj
Karlovarský kraj
Liberecký kraj
Kraj Vysočina
Olomoucký kraj
Moravskoslezský kraj
Pardubický kraj
Plzeňský kraj
Ústecký kraj
Zlínský kraj
Královehradecký kraj
    Statutární města
Most
Liberec
Kladno
Jihlava
Hradec Králové
Havířov
České Budějovice
Brno
Hlavní město Praha
Pardubice
Ostrava
Opava
Olomouc
Zlín
Ústí nad Labem
Plzeň
    Vláda a ministerstva
Úřad Vlády ČR
Ministerstvo průmyslu a obchodu
Ministerstvo zdravotnictví
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
Ministerstvo obrany
Ministerstvo zahraničních věcí
Ministerstvo zemědělství
Ministerstvo životního prostředí
Ministerstvo kultury
Ministerstvo práce a sociálních věcí
Ministerstvo pro místní rozvoj
Ministerstvo financí
Ministerstvo dopravy a spojů
Ministerstvo spravedlnosti
Ministerstvo vnitra
    Ústřední správní úřady - přímo řízené vládou
Správa státních hmotných rezerv
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
Úřad pro státní informační systém
Státní úřad pro jadernou bezpečnost
Komise pro cenné papíry
Národní bezpečnostní úřad
Český úřad zeměměřický a katastrální
Český báňský úřad
Úřad průmyslového vlastnictví
Český statistický úřad
    Ústřední správní úřady - podřízené ministerstvům
Česká obchodní inspekce
Česká školní inspekce
Státní energetická inspekce
Puncovní úřad
Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví
Ćeský úřad bezpečnosti práce
Česká inspekce životního prostředí
Česká správa sociálního zabezpečení
Český telekomunikační úřad
Státní veterinární správa
    Úřady mimo organizační strukturu státní správy
Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání
Úřad pro ochranu osobních údajů