Pár slov k fikci negativního rozhodnutí

Je otázkou, je-li možno bez výhrad přijmout názor, že *…výsledkem mlčení povinného subjektu je de iure existence zamítavého rozhodnutí se zcela stejnými právními účinky a se zcela stejným dopadem do právní situace žadatele*. Sporné se jeví zvláště to, zda lze právní účinky fiktivního rozhodnutí a jeho dopad na právní situaci žadatele skutečně vždy považovat za stejné, jako v případě, kdyby mu bylo doručeno písemné rozhodnutí o odepření informace.

Jen ztěží si lze představit argumenty, kterými by bylo možno oponovat příspěvku "Fikce negativního rozhodnutí", pokud je v něm poukázáno na problémy nastolené právní praxi tím, že za zákonem předvídaných okolností se má za to, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo odepřeno podání informace. Bez výhrady se lze ztotožnit i s názorem, že řada takto nastalých problémů zůstává v zákoně č. 106/1999 Sb. neřešena. Lze si však položit otázku, je-li možno bez výhrad přijmout také názor, že "…výsledkem mlčení povinného subjektu je de iure existence zamítavého rozhodnutí se zcela stejnými právními účinky a se zcela stejným dopadem do právní situace žadatele". Sporné se jeví zvláště to, zda lze právní účinky fiktivního rozhodnutí a jeho dopad na právní situaci žadatele skutečně vždy považovat za stejné, jako v případě, kdyby mu bylo doručeno písemné rozhodnutí o odepření informace.

V souladu se starou pravdou, že šedivá je teorie, leč zelený strom života, lze do diskuse (jakých bude ohledně tohoto institutu jistě nemálo) přispět informací o jednom konkrétním rozhodnutí. K dispozici je rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 7. května 2001, č.j. 3/01-Rk. V řízení o rozkladu projednávaném v označeném odvolacím řízení (podaném právě proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí) bylo vysloveno, že se zrušuje rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 4.4.2001 čj. OTSV 51/2001 a věc se vrací orgánu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zjištění učiněné v odvolacím řízení a důvody ke zrušení fiktivního negativního rozhodnutí shledané ministrem spravedlnosti jako správním orgánem druhého stupně lze shrnout takto. Organizační útvar ministerstva, který zastával funkci správního orgánu I. stupně příslušného pro rozhodnutí o poskytnutí požadovaných informací, žadateli informaci nepodal a ani jinak na žádost nereagoval. Bylo tedy nutno postup při vyřízení žádosti o informaci posuzovat ve smyslu ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., které stanoví, že "jestliže orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informaci či nevydal rozhodnutí podle § 15 odst. 1, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým informaci odepřel." To žadatel napadl podáním, které doručil osobně dne 23.4.2001. Nesouhlasil s tím, že mu povinný subjekt v zákonem stanovené lhůtě neposkytl požadované informace, ani nevydal rozhodnutí podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.

V odůvodnění zrušujícího rozhodnutí správní orgán druhého stupně na základě obsahu spisu konstatoval, že správní orgán I. stupně neposkytl žadateli požadované informace především z toho důvodu, že spis s žádostí nesprávnou manipulací založil jako vyřízený. Odvolací orgán vyslovil názor, že při řádném postupu mělo být žadateli částečně vyhověno (když by nebylo možno vyhovět pokud byly vyžadovány informace s charakterem osobních údajů a ohledně požadavku na informace, které nemá Ministerstvo spravedlnosti k dispozici). Odvolací orgán podrobně zkoumal otázku, zda rozklad byl podán včas. Po zjištění, že fiktivní rozhodnutí podle § 15 odst. 4 citovaného zákona "bylo vydáno" 4.4.2001 a následujícího dne tedy začala běžet 15 denní zákonná lhůta k podání rozkladu, která uplynula dnem 19.4.2001, odvolací orgán uvedl, že rozklad podaný 23.4.2001 by bylo možno shledat opožděným, ovšem za předpokladu, že skutečnosti významné pro posouzení začátku a konce lhůty k podání rozkladu byly žadateli známé.

Odvolací orgán dospěl k závěru, že nebylo v silách žadatele tyto skutečnosti zjistit. Žadatel nemohl zjistit datum vydání rozhodnutí orgánu I. stupně podle § 15 odst. 4 citovaného zákona a v důsledku toho ani konec lhůty k podání rozkladu, a to mimo jiné i protože nemohl vědět, kdy byla jeho žádost o informaci zaslaná poštou povinnému subjektu fakticky doručena. S ohledem na tuto skutečnost a s přihlédnutím k tomu, že orgán I. stupně nesplnil řádně svoji povinnost, shledal odvolací orgán důvody k postupu podle § 54 odst. 3 správního řádu, kterým se stanoví: "pokud účastník řízení v důsledku nesprávného poučení nebo proto, že nebyl poučen vůbec, podal opravný prostředek po lhůtě, má se za to, že jej podal včas, jestliže tak učinil nejpozději do tří měsíců ode dne oznámení rozhodnutí." Dále je v odůvodnění argumentováno tím, že žadatel díky fiktivnímu rozhodnutí, které "bylo vydáno" v důsledku neodůvodněné nečinnosti orgánu I. stupně, nebyl a ani nemohl být poučen o opravném prostředku. Z odůvodnění prezentovaného rozhodnutí též vyplývá, že předpoklad pro zrušení negativního fiktivního rozhodnutí shledal ministr spravedlnosti i v tom, že "smyslem zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je zajistit, aby žadatelům byly informace poskytovány v maximální možné míře a nikoliv hledány formální důvody k jejich neposkytnutí".

Z výše popsané věci je patrné, že odvolací orgán v daném případě nepovažoval právní účinky fiktivního rozhodnutí a jeho dopad na právní situaci žadatele za stejné, jako kdyby mu bylo doručeno písemné rozhodnutí. Byť to již v odůvodnění zmiňovaného rozhodnutí není patrné, lze říci, že odvolací orgán vlastně vycházel z toho, že fiktivní rozhodnutí nemůže ze své podstaty naplnit takové náležitosti, jaké jsou stanovené zákonem pro písemné vyhotovení rozhodnutí, takže jím mimo jiné nemůže být ani naplněna povinnost řádného poučení. Z hlediska možnosti uplatnění opravného prostředku pak je zřejmé, že shledal jinou právní situaci žadatele, kterému nebylo vyhověno "fiktivním rozhodnutím", než by shledal právní situaci toho, komu by odepření informace bylo sděleno formou písemného rozhodnutí opatřeného odůvodněním, jakož i náležitým poučením o možnosti opravného prostředku a lhůtě k jeho uplatnění.

Lze očekávat, že pokud fiktivní negativní rozhodnutí nabude právní moci pouze v důsledku toho, že nebylo napadeno odvoláním, anebo bylo napadeno odvoláním opožděným, bude patrně nutno řešit problémy spočívající v posouzení reálných právních účinků předpokládaného rozhodnutí. Zvláště tehdy, kdy dojde k fikci odepření informace, aniž by k tomu byly dány zákonné důvody (míněna je opačná situace, než jakou diskutovaný příspěvek charakterizuje tak, že může dojít i k tomu, že mlčením povinného subjektu vydané rozhodnutí se opírá o zákonné důvody odepření informace) vznikne patrně potřeba řešit otázku, jaké má fiktivní zamítavé rozhodnutí účinky, když "nabylo právní moci". Především půjde o to, zda "fiktivní rozhodnutí", které fakticky vydáno nebylo a je jen (byť zákonem) předpokládané, může mít za následek, že věc (žádost o informaci) má být pokládána za rozhodnutou (res iudicata).

Záměrem zákonodárce asi nebylo navodit pro takový případ stav, že by žadatel neměl možnost se nadále (opakovaně) domáhat informace, o kterou žádal, a která mu byla "fiktivně" odepřena z důvodu nečinnosti povinného subjektu. Ze zákona č. 106/1999 Sb. by bylo jen ztěží dovodit, závěr, že fikci rozhodnutí (rozhodnutí jehož existence se předpokládá) zákonodárce konstituje z jiného důvodu než za účelem ochrany žadatele proti nečinnosti povinného subjektu, tedy z důvodu založit i v takovém případě možnost uplatnit opravný prostředek. Je pravda, že zákonodárce výslovně neřeší otázku, zda fakticky nevydané rozhodnutí, tedy rozhodnutí jehož vydání se jenom předpokládá, může založit také jiný právní vztah, než je (výslovně zákonem předvídaný) vznik procesního oprávnění podat opravný prostředek. Tomu, kdo bude v praxi postaven před úkol hledat řešení této otázky, patrně není nutné dávat doporučení, aby odpověď hledal zvláště z pohledu, jak je právo na informace zakotveno v článku 17 Listiny základních práv a svobod, jakož i v kontextu celého znění zákona č. 106/1999 Sb. a jeho smyslu.


Název rubriky - Správní pr. - další příspěvky
Informace nemusí být aktuální protože byla publikována 11.6.2001 a legislativa od této doby mohla dostát změny
Poslední změna článku proběhla 11.6.2001.
Příspěvek k publikaci připravil(a) Petr Peřina
Související informace - články:

...

Odkaz na seznam soudů:
www.justice.cz

Studentské příspěvky
Další příspěvky
Obecní témata
Vybraná judikatura
Odkazy
    Kraje a krajské úřady
Hlavní město Praha
Jihomoravský kraj
Středočeský kraj
Jihočeský kraj
Karlovarský kraj
Liberecký kraj
Kraj Vysočina
Olomoucký kraj
Moravskoslezský kraj
Pardubický kraj
Plzeňský kraj
Ústecký kraj
Zlínský kraj
Královehradecký kraj
    Statutární města
Most
Liberec
Kladno
Jihlava
Hradec Králové
Havířov
České Budějovice
Brno
Hlavní město Praha
Pardubice
Ostrava
Opava
Olomouc
Zlín
Ústí nad Labem
Plzeň
    Vláda a ministerstva
Úřad Vlády ČR
Ministerstvo průmyslu a obchodu
Ministerstvo zdravotnictví
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
Ministerstvo obrany
Ministerstvo zahraničních věcí
Ministerstvo zemědělství
Ministerstvo životního prostředí
Ministerstvo kultury
Ministerstvo práce a sociálních věcí
Ministerstvo pro místní rozvoj
Ministerstvo financí
Ministerstvo dopravy a spojů
Ministerstvo spravedlnosti
Ministerstvo vnitra
    Ústřední správní úřady - přímo řízené vládou
Správa státních hmotných rezerv
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
Úřad pro státní informační systém
Státní úřad pro jadernou bezpečnost
Komise pro cenné papíry
Národní bezpečnostní úřad
Český úřad zeměměřický a katastrální
Český báňský úřad
Úřad průmyslového vlastnictví
Český statistický úřad
    Ústřední správní úřady - podřízené ministerstvům
Česká obchodní inspekce
Česká školní inspekce
Státní energetická inspekce
Puncovní úřad
Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví
Ćeský úřad bezpečnosti práce
Česká inspekce životního prostředí
Česká správa sociálního zabezpečení
Český telekomunikační úřad
Státní veterinární správa
    Úřady mimo organizační strukturu státní správy
Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání
Úřad pro ochranu osobních údajů